Než usneš

Ležíš na posteli a užíváš si pocit všeobjímajícího latexu. Svírá celé tělo jako neprodyšná druhá kůže. Hladká a lesklá jak tajemný obsidián. Od prstů na nohou přes nohy a tělo v catsuitu po rukavice a kuklu. Ano kuklu, ty máš tak ráda. Jejich omezení a příjemné pocity, které vyvolávají. Má jen dvě drobné dírky pro dýchání nosem, jinak nic. Šněrování ji pevně stahuje kolem hlavy a přes ní cítíš další, tentokrát plynovou masku, jejíž dlouhá hadice tě spojuje s vnějším světem. Nevidíš a skoro neslyšíš. Vnímáš jen vlastní tiché dýchání a blízkost druhé latexové postavy. Teplo, které k tobě sálá. Tlukot srdcí.

Vlhneš!

Chtěla by ses rukou dostat níž, tam dolů, kde se ukrývá rozkoš a ráj, ale nejde to. Tvou snahu ihned maří pevné připoutání k rohům postele. Jako velké x můžeš jen čekat na spánek. Ale copak to jde? V téhle nadrženosti. Potící se v naleštěné gumě. Hladké a pevné. Tak vzrušující.

Čas běží. Jsou to minuty nebo hodiny? Kolik vlastně je? Konečně usínáš a pomalu se propadáš do ještě černější tmy. V tu chvíli se to stane. Ten hajzl! Bez varování zacpal otvor hadice a ty zoufale lapáš po dechu. Maska se lepí k tvým tvářím, ale nevpustí ani molekulu kyslíku. Zmítáš se ve svých poutech a pokoušíš se vyprostit, ale on nepovolí a dál čeká. Marně křičíš a žadoníš. Ví, že trpíš, ale ani na chvíli nezaváhá a jen tě hladí po hlavě, zatímco se dusíš. Cítíš jeho dotyky. Blízkost, strach, něhu.

Vše je součástí téhle zvláštní a nebezpečné hry. Užíváš si ji a víš, že on taky. Znáš jeho oči, plné vzrušení, když ti odpírá to nejdůležitější a pozoruje tvou bezbrannost, tvé utrpení. Miluješ ho i nenávidíš. Vzrušení, hrůza, panika, a přece to máš tak ráda. Opojnost kyslíkového nedostatku ti rychle zastírá mysl.

Konečně povolil sevření hadice a ty se můžeš z posledních sil nadechnout. Vyčerpaná a téměř bez hnutí ležíš a jen se neznatelně třeseš v poutech. Ale dýcháš! Nic víc tě teď nezajímá a jen se znovu a znovu snažíš nasytit potřeby bezvládného těla. Nádech a výdech, nádech a výdech. Zní ti to jako symfonie života.

Celou dobu tě bedlivě pozoruje a hlídá. Víš, že je to pro něho vždycky jako poprvé, nervozita, zda to nebylo málo nebo naopak moc. Nepřehnal to? Budeš v pořádku? Honí se mu nejspíš hlavou. Je to hra na hraně nože a břit je tak tenký a zrádný. Stačí málo a vše může skončit zcela jinak. A přesto nejde odolat.

Zatímco se vydýcháváš, ucítíš lehký závan studeného vzduchu. To rozepnul krátký zip a hladí ti tvou svatyni. Pomalu přidá prsty a dráždí tě víc a víc. Ještě chvíli a užíváš si svou zaslouženou odměnu. Bezbranná a zničená. Štastná.

Nechá tě vydýchat a trochu odpočinout. Pak tě políbí na čelo, pod maskou už notně orosené krůpějemi potu, a do ucha zašeptá „dobrou noc, lásko“. Cítíš jeho tělo vedle svého. Hladí tě. Chceš odpovědět, ale rozechvělé rty tě zrazují. Ale to nevadí. On ví dobře, cos chtěla říct.

Neznatelné cvaknutí lampičky, ticho, tma. Konečně usínáš.