Pacient na útěku aneb sestřička Caty

Jak už jsem v minulém příspěvku nastínil, po focení na Zlenicích jsme se s přáteli přesunuli ještě jinam, totiž do hlubokých lesů nedaleko Sázavy. Původně jsem jen chtěl pokračovat v líčení výletu, ale proč to trošku neokořenit jako povídkovou fikci? Tak ať se líbí. :)


Z rádia se ozvala znělka přerušující běžné zpravodajství:

V sobotu v 11 hodin dopoledne z bohnické léčebny v Praze uprchl Herbert K, chovanec s diagnózou paranoidní schizofrenie. Naposledy byl spatřen v lesích nedaleko Dubska. Žádáme veřejnost, aby se k němu v případě jeho spatření nepřibližovala. Trpí bludy a je nebezpečný sobě i okolí. Policie…

Tou dobou už ale k lokalitě mířila obávaná sestřička Caty. Proč právě ona? Nebylo to poprvé. Naopak. Měla již své zkušenosti s podobnými útěky, a vždy se jí povedlo uprchlíky zadržet. Mladá, krásná a dostatečně kompetentní na podobnou práci.

„Spoléháme na Vás,“ řekl ještě ředitel, když se loučili.

Úkol zněl jasně: Dostat tohoto cvoka zpátky za každou cenu! Na pomoc si s sebou vzala několik zřízenců a vyrazila. Cesta po dálnici utíkala, a Caty se zanedlouho blížila k udané pozici. Po náležitém průzkumu okolí se všichni schovali a vyčkávali, co se bude dít. Byli blízko! Cítila to.

Netrvalo dlouho, a po zapraskání větví zpoza stromu vykoukla podezřelá rozcuchaná osoba.

„5g sítě, já to říkal. Už jsou tu. To kvůli nim je teď všude tolik nemocných. Hlavně vláda, ta za to může. Podlehli mimozemšťanům a teď jsou jejich otroky. Rychle. Rychle! Ještě je čas. Musím… Tak, tohle pomůže, ještě…“ drmolil si pro sebe muž a z kousku alobalu se pokoušel vyrobit jakousi čepičku. To se mu nedařilo, což ho velmi rozlítilo. Vztekal se a dupal, až mu od huby bublala pěna.

Bylo jasné, že zákrok je nutný. Caty hned věděla, co a jak. S pomocí ostatních stačilo pár momentů, a cvok skončil v pevné svěrací kazajce a polstrované kukle. Vzpouzel se na vodítku a nechtěl spolupracovat, ale bylo to pro jeho dobro.

Když byl pacient dostatečně zajištěn, místo aby jej sestřička dopravila zpět do léčebného zařízení v Bohnicích, rozhodla se nejprve využít příležitosti, a trochu ho potrápit. Bylo to sice proti předpisům, ale kdo by se to dozvěděl? Okolo hluboké lesy a její zřízenci byli loajální k ní.

„Teď si s tebou můžu dělat, co chci, chlapečku. Příště si podobné zlobení rozmyslíš,“ zašeptala mu do ucha s úsměvem.

A taky že ano. Nejprve ho trochu poškádlila elektrickým mučítkem, pak ho přinutila před ní pokleknout a zaryla mu podpatek do zad, až bolestivě sykl. Protože se pořád snažil vymanit, sedla si na něj a nechala ho trochu vycukat. Kupodivu s sebou pacient přestal šít a skoro to vypadalo, že mu toto konání působí radost. Prostě blázni. Mají své vrtochy, usmála se sestřička. I pro takové chvíle ji její práce bavila.

Ještě si z nebohého pacienta udělala podnožku a chvíli odpočívala a rozjímala v tichu lesa, které rušilo jen přidušené mumlání linoucí se z kukly.

„Ticho tam!“ řekla a dloubla do bezmocného pacienta podpatkem.

Pak už se celá skupina konečně odebrala k autu, a vyrazila zpět do léčebny, kde už na uprchlíka čekal bílý vypolštářovaný pokojíček. Ještě zavolala svým nadřízeným, že ho mají a brzy přivezou zpět.

„Výborně, já věděl, že to zvládnete. Pokolikáté už? Hmm, no asi vám budu muset přiklepnout nějaké ty prémie, co?“ ozvalo se z telefonu.

„No, nezlobila bych se.“ zasmála se. „Zatím nashle. Vyrážíme k Praze,“ řekla, položila telefon a zapnula rádio, které zrovna hrálo Don`t stop me now od Queenů.

„To je příhodné, co?“ zeptala se kolegů, a ohlédla se za sebe. Ze zadního prostoru se skrz mříž ozval jakýsi tichý protest, ale nikdo mu nevěnoval větší pozornost.

Po chvíli se z rádia ozvalo zpravodajství:

…Podle posledních zpráv byl uprchlý pacient Herbert K. zadržen v lesích nedaleko Sázavy. Již nehrozí žádné…

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.