Tajemný obchod, 2. část

Taky míváte ráno dojem, že se vám zdála úplná pitomost? Že to nemůže být pravda? Pak se trochu proberete, uvědomíte si nudnou realitu a vyrazíte otrávení do práce či školy? No, tak tohle není ten případ…

---

Lenka pomalu otevřela oči a rozhlédla se. Nelehce lovila v paměti, co se stalo a kde to vlastně je. Uvědomovala si jen, že leží na pohovce a cítí ten divný pach všeho kolem. Zrovna přemýšlela, z čeho jí bolí hlava, když se ozvalo:

„Vzhůru, krásko?“

V tu chvíli jí něco studeného pošimralo na břiše. Podívala se dolů a málem zas omdlela. Na klíně se jí rozvalovala ta plynová maska a vesele mrkala sklíčky.

„Kkkdo… cccooo… jjjss…?“ snažila se Lenka vykoktat jednoduchou otázku, ale slova jí vázla v krku jako knedlík.

„Kkk… ccooo…“ opakoval se smíchem ten zjev. „Tak ještě jednou. Předně, jsem plynová maska, jak sis určitě všimla. Mluvící. A k tomu jsem neodolatelně krásnej a vtipnej. Říkám si Gumák.“

Lenka, která měla stále problém se srovnat se situací, se lekla a v mžiku masku dobře mířeným forehandem sestřelila na zem.

„Za co?“ poznamenala smutně letíce prostorem a zafuněla do filtru, když se rozplácla na dlažbu.

Konečně se trošku vzpamatovala a začala uvažovat, co se to vlastně děje.

„Ale vždyť jsi nějaká maska. A mluvíš! To přece není normální. A co je vlastně zač tohle místo?“ zeptala se.

„No jsem maska, teď,“ odtušil Gumák, „ale jinak jsem byl člověk. Jmenoval jsem se Martin a tohle místo mi patřilo. Celý dům. Vedl jsem tu jeden z nejstarších obchodů se starožitnostmi, veteší, starými knihami a podobně. Jenže jak běžel čas, začal jsem obdivovat a střádat… No určité věci a materiály. Nakonec jsem celý sklep pod domem postupně přebudoval na prostory pro své potěšení a nestaral se už o nic víc, než o svou stále rostoucí sbírku.“

Lenka pozorně poslouchala a ani nedutala. Hlavou jí vířily nejrůznější myšlenky a pomalu jí začalo svítat, o čem to mluví.

„Jaké materiály? Jaké věci? O čem to pořád mluvíš?“ zeptala se.

„Ehm,“ zašklebil se Gumák, „Totiž plynový masky, latex, guma, nějaký botky, BDSM a tak. Je toho víc. Mnohem víc. Však se podívej kolem.“

Lenka se hned chtěla zeptat asi na další milion otázek, ale maska pokračovala dál.

„No a jednou se u mě v krámě ukázal takovej děda. Starej snad století, šedivej, o holi. Prostě prý že ví co dělám a chce mi dobře poradit. Že to není nic špatnýho, ale nejdřív že si mám najít spřízněnou duši, a ne to dělat sám. Že to pak bude mnohem lepší a silnější. Byl to nějakej čaroděj, nebo bůh… Já fakt nevím. No a já ho poslal do háje, že mu do toho nic není a že mi to vyhovuje.

“A co bylo potom?“ zeptala se nedočkavě Lenka.

„Potom se ze mě stalo tohle. Dědkovi se zablesklo v očích jak Raidenovi v Mortal Kombatu, něco zamumlal a zaklel mě. Že když to mám tak rád, tak budu jistě spokojenej. A že prej dokud se nenajde někdo, kdo bude mou vášeň sdílet se mnou, tak zůstanu v téhle podobě. A já už nechci,“ rozplakala se maska, až se jí zamlžila sklíčka. „Já to mám rád, latex a tak, ale víš co to je, vypadat takhle tolik let? Nic nemůžu dělat, jen tu sedím na polici a čekám na tu pravou, fňuk,“ hlesl Gumák. „Ten děda doslova řekl, že můj dech musí splynout s jejím v jednu duši… Jenže co to znamená? A když jsem se proměnil, celý dům zahalila mlha a zmizel. Nikdo ho nevidí. Je pryč pro celý svět. A s ním i šance na vysvobození.“

„Já ho ale viděla, táhlo mě to sem,“ řekla podiveně Lenka a pohladila vzlykající masku po zátylku. „Jak jinak bych se sem dostala? Jak ho můžu vidět?“

„To nevím,“ snažil se uklidnit Gumák.  “Ale možná tě sem přilákala moje sbírka. Tvoje vlastní touhy. Rozhlédni se, cítíš z toho něco? Dotýká se tě to nějak?“ skuhral Gumák a kývnul filtrem po místnosti. Lenka se zvedla z pohovky a jala se prozkoumat to všechno kolem.

„No já nevím, je to zajímavé, ale nikdy jsem nic takového neviděla,“ řekla a pohladila jednu černofialovou kombinézu, která visela na ramínku. Přivoněla k ní a promnula jí lehce mezi prsty. „Ale je to příjemný a vtipně to vrže,“ pousmála se. Najednou jí v mysli probleskla myšlenka, jaké by to asi bylo, mít ten zvláštní materiál na sobě. Začervenala se a raději popošla dál. Přesto na to musela pořád myslet. Pomalu procházela kolem roztomilých bikin v červené barvě, z tenoučké gumy. Na ramenou měly drobné mašličky a na spodním dílu bylo nalepené černé srdíčko. Lenka se začervenala ještě o trochu víc a ze všech sil se snažila myslet na něco neutrálního. Na svého králíka, na Sárinku od sousedů, práci do školy… Cokoliv, jen ne na to, co se dělo právě teď a tady. Udělala ještě pár krůčku směrem k velké skříni plné různých plynových i jiných masek. Chvíli si je prohlížela a pak se otočila zpět na Gumáka, který se už zase lehce usmíval.

„No jo, je jich trošku víc, hehe. Ale každý něco sbírá. Někdo motýly, jiný třeba špunty od piva. Mě očarovalo tohle,“ zakřenil se. Lenka se už ale dál věnovala průzkumu. Obešla skříň s maskami, kde některé byly opravdu zvláštní. Byly zde klasické plynovky jako z nějakého muzea vojenství, ale také jiné, které se nepodobaly ničemu, co znala. Z tlusté gumy, slabé, s otvory na oči nebo naopak bez otvorů, jiné měly namalovaný obličej nebo naopak odkazovaly k filmům jako Vetřelec či Predátor. Nebyla si jistá, jestli se jí to líbí, nebo ne. Ale rozhodně cítila, že se s ní něco děje. Popošla ještě kousek, pak se zarazila a vykřikla…