Tajemný obchod, 4. část

Lidé, kteří se dostali do blízkosti svého vlastního konce, popisují různé stavy vědomí, světla, známé tváře a podobně. I Lenčin zážitek byl podobný, až na to, že všechny postavy měly černorůžová puntíkatá lesklá pyžama a na hlavách různé gumové masky s oušky, rohy a podobnými nesmysly. Všude okolo byla spousta křiklavých barev a v dálce zářilo velké jasné slunce, které ji přitahovalo blíž a blíž…

Otevřela oči a hned je rychle přivřela před jasným denním světlem.
„Byl to jen sen?“ zeptala se tiše Lenka sama sebe a vzpomínala, kde je a co se vlastně stalo. Ležela na příjemně měkké pohovce a kdosi seděl u ní a hladil jí po vlasech.

„Sen? No to určitě! Nene, žádný sen.“ zasmál se povědomý hlas. Otočila se, ale svého společníka nepoznala. Trochu se polekala a už už chtěla utéct, ale neznámý ji vzal za ruku a uklidňoval.

„Neboj se, to jsem já, Gumák teda teď už asi spíš Martin. Konečně je prokletí pryč a já jsem zase člověk jako dřív.“ povídal a pokračoval: „Její dech musí splynout s mým v jednu duši. Opakoval jsem si to snad tisíckrát a nechápal, ale teď už ano. To ty jsi má spřízněná duše a zlomila jsi kletbu, když ses dusila v mém gumovém objetí. Děkuju, moc děkuju. Můžu se ti nějak odvděčit? Povídej, prosím.“

Přemýšlela nad tím vším okolo. Byla pořád v domě, ale už ne dole ve sklepě se spoustou gumových kombinéz, masek a dalších zajímavých i podivných věcí, ale v menším čistě uklizeném pokoji. Z vysokých oken se skrz závěsy dralo bílé světlo a zvenčí tiše doléhal ruch ulice. Prohlížela si svého podivného hostitele. Martin nebyl sice krasavec jako z obálek časopisů, ale ošklivý taky nebyl a něco na něm ji přeci upoutalo. V očích měl zvláštní jiskru a čišela z nich jeho poněkud úchylná hravost, ale i citlivost. V rysech jeho tváře jí něco stále připomínalo tu starou plynovou masku se zaprášenými sklíčky. Snad ten úsměv…

Martin Lenku vzal za ruku a ta se konečně probrala ze svých myšlenek. Zadívala se do těch hlubokých veselých očí a chvíli se dívala na svůj odraz v nich. Nakonec se rozhodla, že by teď ráda šla domů, že si vše rozmyslí a brzy zase přijde. Rozloučila se a vyrazila. V parku si na chvíli sedla na lavičku a mlčky pozorovala okolí. Potřebovala si utřídit myšlenky, které jí zase vířily hlavou. Myslela na ten podivný starý dům, co se jakoby odnikud vynořil i na tajemný sklep. Vzpomínala na jeho gumové poklady a všechny ty hračky, boty i na masivní spacák, ve kterém prožila tak krásné, i když velmi nebezpečné, chvíle. Takové, jaké do té doby nepoznala. A nemohla také přestat myslet na Martina. Vybavovalo se jí první setkání ještě s ukecanou plynovou maskou s pohnutým osudem i její probuzení vedle člověka, kterého vlastně zachránila. Člověka, který jí málem udusil, a přesto ji něčím přitahoval jako slunce v jejím snu. Snad tou tajemností, nebo podivnými zálibami v gumě. Ani si neuvědomovala, že se automaticky zvedla a místo domů došla zase zpátky ke dveřím Vetešnictví. Znamení? Šla domů, a přesto došla sem. Nebylo o tom pochyb. Vešla dovnitř a objala Martina. Ten byl trochu překvapený z jejího rychlého návratu, ale bylo vidět, že je šťastný. Dlouze se políbili a pak si hodiny a hodiny povídali. Čas běžel a oběma bylo jasné, že patří k sobě.

Když už slunce zapadlo a oba si pochutnali na večeři, kterou Martin přichystal, naklonila se Lenka k němu a do ouška mu špitla: “Mohli bychom jít zase do sklepa, Gumáčku? Máš tam přeci spoustu zajímavých věcí. Pěkně prosím.“ Martin se pousmál, odněkud vytáhl tenký černý obojek ozdobený růžovými hvězdičkami a připnul jí ho na krk. Pak Lenku něžně políbil a za vodítko si ji pomalu odváděl dolů do svého gumového království.

A pohádky je konec. :)