Učitelka baletu, 1. část

Po dlouhé době jsem se rozhodl napsat zase jednou úchyláckou povídku. Upřímně, vůbec netuším, jak se téma bude líbit, ale řekl jsem si, proč ne. Nápad jsem nosil už nějakou dobu v hlavě, a možná se přece najde někdo, kdo tenhle fetiš sdílí. Co já vím. Bylo by dost egoistický si myslet, že ne. I když je mi jasný, že zrovna mainstream to asi nebude. :D

Takže milovníci ladných baletek, tylových sukýnek a piškot – a nějakého toho bdsm samozřejmě – enjoy! :)


„Prima, holky, tak pro dnešek končíme. A příště si procvičíme ty piruety. Moc vám zatím nejdou a představení bude za pár týdnů, tak ať to nějak vypadá. Mějte se, princezny moje.“

„Čau za týden, Renčo.“

„Ahoj.“

„Týno, nech to už. Já to pak uklidím. Díky.“

„Ok, tak čus v pondělí.“

„Jasný, těším se na vás.“

Klavírní hudba dohrála a v malém sále zhasla světla. Přilehlá šatna se rychle zaplnila mladými slečnami v upnutých trikotech, které obtahovaly jejich jemné křivky. Jedna po druhé se svlékaly a pelášily pod horkou vodu ve sprše. Ještě chvilka nějakého toho dívčího švitoření o chlapech a životních strastech, a domů. Hluk pozvolna utichl a jen pomalé kroky se rozléhaly chodbou, jak učitelka kontrolovala, zda je vše v pořádku, než zamkne a odejde taky.

V tu chvíli kýchl. Tak jako v mnoha filmech, klišé na entou. Ale stalo se. Po chvilce se kroky začaly ozývat blíž a blíž a Michal tušil, že má problém. Velký. Chodil se na děvčata dívat každý týden, ale nikdy se nic nepokazilo. Tak proč zrovna teď? Vždy ze svého úkrytu pozoroval, jak procvičují baletní pozice, kochal se jejich cvičebním oblečením a fascinovalo ho, jak ladně tančí na špičkách. Líbilo se mu to. Ale trochu jinak, než by kdokoliv tušil. Bylo to jeho velké tajemství. A mělo být prozrazeno. Co jen řekne? Jak to vysvětlí? Bude za šmíráka nebo snad za zloděje? Úchyla! A jen pro hloupé kýchnutí. Nu, bylo pozdě. Kroky byly sotva pár metrů od něj a bylo nemožné se vyplížit jako vždycky, když děvčata odešla. Ne! Horečně přemýšlel, jak z toho ven.

„Co tu děláš?“ obořila se na něj učitelka a táhla ho za rukáv na světlo. „Šmíruješ? No mluv! Nebo zavolám policii. A nebo jo, to bude beztak nejlepší.“ Renata vytáhla mobilní telefon a začala zadávat číslo.

„Ne, prosím. To přece není nutný. Já, já Vám to vysvětlím,“ škemral Michal, a bylo poznat, jak je mu úzko. Už samo prozrazení bylo něco, co nečekal. Samozřejmě, že bylo jen otázkou času, ale zkrátka si nemohl pomoci. Krásné baletky ho přitahovaly jako lucerna můru. Už odmala.

„Tak čekám! Buď mi hned řekneš, cos tu prováděl a proč, nebo volám!“ pohrozila mu znovu učitelka. Na Michala šly mrákoty. Představa, že by se jeho aféra rozkřikla po městečku byla děsivá. Tohle není Praha, kde je mezi těmi lidmi přece jen nějaká anonymita. Ne, tohle se nesmí stát, pomyslel si.

„Ach jo, no dobře. Ale když o tom se blbě mluví.“ Zrudnul a nevěděl, jak pokračovat. Hlas se mu lámal a na čele se třpytily krůpěje potu. „Postě se mi to líbí.“

„Co jako? Šmírovat cizí lidi?“

„Balet, baletky, to vaše oblečení, piškoty, tylové sukýnky… Nemůžu si pomoct. Chtěl bych…“

Zastavila ho.

„Jak jako líbí? Vzrušuje tě pohled na holky v baletním? To jako fakt?!“

„To taky. Ale i být to… No v něm. Nechat se nutit, cvičit… Ono je to prostě takový…“

Nejradši by se propadnul do země. O jeho tajných přáních vědělo jen pár nejbližších přátel a teď je odkrývá cizí ženě. Co když si to nenechá jen pro sebe? Srdce mu bušilo jako splašené.

„Takže jestli to dobře chápu, jsi úchyl na baletní věci, trénink, dokonce tě bere asi i podřízení druhému. Je to tak?“

Renatě se na tváři usadil jiný výraz. Nejdřív byla naštvaná a nejradši by Michalovi jednu vlepila. Teď na ní však bylo vidět spíš zaujetí. S ničím podobným se nikdy nesetkala. Chlap ujetý na balet. No, co je tohle za nápad? Musela se chtě nechtě zasmát. Na druhou stranu už jí nebylo patnáct a zažila v životě ledacos. Jeden z bývalých miloval, když ho počůrala a pak mu nadávala, jaké je prase. Další zas k vyvrcholení potřeboval pořádně seřezat. Tohle bylo proti tomu vlastně docela roztomilé. A upřímně, sama taky nebyla zrovna vanilka. Její duše měla svá temná zákoutí, kam každého nepouštěla. A ložnice by mohla též vyprávět. Zamyslela se.

„Víš co? Teď padej domů a zítra přijď přesně v osm sem. Holkám nic nepovím, ale očumovat je už nebudeš. Jasný? A jestli někomu něco povíš nebo nepřijdeš, tak si mě nepřej. Budeš chodit kanálama!“ řekla.

Michal chvíli koukal do země neschopen slova a pak přikývl. Co taky jiného mohl dělat.

„Přijdu, paní…“

„Jsem Renata, ale ty mi budeš říkat Madam. Ale to se všechno brzy dozvíš. Uvidíš.“

V očích měla zvláštní plamínky, které nevěstily nic dobrého. A přece měly zvláštní kouzlo. Ještě se ho v rychlosti zeptala na pár věcí, vyprovodila ho k východu a zavřela za ním.

Bylo už chladno, vítr skučel ve větvích a pohrával si s opadanými listy všude kolem. Listopad jak se patří. Michal si zapnul bundu, nandal kapuci a zamířil přes nedaleký park domů. „Do čeho jsem se to jen dostal?“ přemýšlel.

Pokračovat na další část

Mohlo by vás zajímat

2 komentáře

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *