Vánoční zázrak

Vítejte v novém roce, přátelé! Nevím, jak vy, ale já už jsem zpátky ze silvestrovského pobytu mimo civilizaci a odpočatý ze všech těch svátků vám přináším novou povídku, kterou jsem během toho všeho napsal. No, spíš takovou vánoční pohádku pro milovníky botiček a dominantních paní. :) Prvotní nápad vznikl zhruba rok dozadu, kdy jsme spolu s jednou kamarádkou trošku blbli po Messengeru a skládali k sobě střípky příběhu. Ale to byl jen kratičký úvod až teď jsem ho konečně rozšířil a rozepsal do finální podoby. Tak snad se vám bude líbit. :)

A jelikož má akorát dneska narozeniny jedna skvělá a zvrhlá kamarádka, věnuju ji právě jí. Všechno nejlepší, drahá M! :)

Bylo nebylo, za jedním odpadkovým košem na rohu ulice ležela krabice, papírová a ošuntělá. A v ní pár černých lesklých lodiček. Byly trošku okopané, ale nijak zvlášť. Určitě by ještě někomu radost udělaly, ale přesto zde ležely už nějaký čas a nikdo si jich nevšímal. I popeláři pokaždé vyvezli jen odpadky z popelnic, ale krabice, která ležela stranou je nezajímala. Nikdo ani netušil jakou roli měly již brzy sehrát. Okolo pobíhali lidé. Někteří nesli stromek svázaný síťovinou, jiní v igelitce kapra a další na poslední chvíli sháněli dárky pro své blízké. Blížily se Vánoce a celá Praha se pomalu nořila do stříbrných odlesků na čerstvě napadaném sněhu.

Toho večera šel okolo jeden kluk, bylo mu asi třicet a konečně si všiml opuštěné krabice. Nejprve chtěl pokračovat dál ve své cestě, ale byl zvědavý, a proto se přišel blíž. Když se podíval dovnitř, zjistil, že se v ní ukrývají docela pěkné botky. Podíval se po okolí, ale nikoho neviděl. Kde se tu asi vzaly? přemýšlel. Vzal je do rukou a prohlížel si je v mihotavém světle lampy. Byly docela hezké, černé lakované, a měly vysoké jehlové podpatky. Na jednom boku byla malá rýha nejspíš od zacházení bývalé majitelky, ale přesto mu líto je zde nechat. Nakonec si řekl, že se třeba budou hodit některé kamarádce, ještě jednou se rozhlédl, a když nikoho neviděl, rychle je vzal a pokračoval domů. Tam už ho čekal vánoční stromek a pod ním několik drobných dárků, které dostal od přátel. Vzal lodičky, ovázal je červenou saténovou stužkou a položil je k nim. Přemýšlel, které kamarádce by jimi udělal radost. Pak se natáhl na postel a na chvíli si zdříml. Přece jen bylo ještě brzo a štědrý večer protkaný kouzelnou atmosférou se jen pomalu blížil.

Vzbudil se z podivného snu. Jen matně si vybavoval, o čem se mu zdálo, ale cítil, že v něm viděl ty černé lodičky, které našel. A klečel. A taky tam byla ONA. Do tváře jí nebylo vidět, ale měla krátce střižené havraní vlasy a voněla sladkým parfémem. Madam. Vybavil se mu další útržek. Ano. To u jejích nohou klečel. A bylo mu tak dobře.

Zvedl se z postele a pomalu přešel do obývacího pokoje, kde pod světélky ověšeným stromkem ležely. Leskly se a sváděly jeho zrak. Co když to nebyl jen obyčejný sen? říkal si. Co když… Nedokončil myšlenku. Ne, to je hloupost. Ale bylo by to krásné. Smutně si povzdechl a znovu se zasnil. Ten zvláštní pocit ze snu ale ne a ne vyprchat. Ve vzduch viselo něco, co nedokázal popsat. Snad to bylo vánoční náladou všude okolo. Magickým časem, kdy se mohou plnit přání těm, co uvěří. Ale copak on věřil na pohádky? Sám nevěděl.

Potřeboval na chvíli na vzduch. Odešel do vedlejší místnosti a otevřel široké okno a mlčky se díval do sídliště, které halila neprostupná tma. Jen žluté lampy matně prosvítaly v mlze a studený vítr hladil jeho tváře. Dýchal ten svěží vzduch a drobné vločky sněhu ho studily na očích. Nedokázal však zklidnit mysl tolik podrážděnou tím zvláštním snem. Zázraky přece nejsou, pomyslel si. Ale bylo to tak živé. Skoro by se té krásné ženy mohl dotknout. V tom si vzpomněl na další střípek. Madam se zvedla ze svého pohodlného trůnu čalouněného červeným sametem a odcházela kamsi do tmy. Mlčky se za ní ohlédl, ale už byla pryč a jen klapání podpatků doléhalo zpět. Sláblo a mizelo v dálce.

Ani si neuvědomil, že zavřel okno a vrátil se do pokoje. Jako v transu stál najednou před vánočním stromkem a se zatajeným dechem si prohlížel ty zvláštní lodičky ovázané stužkou. Klekl si k nim na zem a představil si, jaké by to bylo, kdyby je na nohou měla nějaká kráska. Jak by jí sloužil a pečoval o ní. O její hebké a pěstěné nožky, čisté po koupeli a voňavé. Krásný sen, řekl si pro sebe. Kdybych měl jedno jediné přání, chtěl bych tohle. Ji! Musel se pousmát. Přání. Taková hloupost. Ty jsou přece jen v pohádkách pro děti. Spíš jen ze zvědavosti a natruc osudu se k nim sehnul a lodičky políbil.

V tom okamžiku se ozvalo neznatelné zacinkání zvonků a dalších ozdob na stromečku a zhaslo světlo. Chvíli zůstal bez hnutí, ale hned se sebral a poslepu nahmatal vypínač. Rozsvítil a nemohl uvěřit vlastním očím. Stála tam. Ona. Madam! Ta nádherná žena z jeho snu s havraními vlasy stála v pokoji a na nohou měla jeho lodičky. Usmívala se na něj pronikavýma zelenýma očima. Nebyl schopný slova a jen civěl na zhmotnění svých nejtajnějších přání.

Pomalu došla k němu a mlčky pokynula k podlaze. Ani na moment nezapochyboval. Věděl, co má dělat. Věděl to celý svůj život. Poklekl k jejím nohám a nesměle políbil špičku bot. Madam se usmála a pohladila ho po vlasech. Byl šťastný.

Za okny padal sníh, námraza se na nich třpytila jako drahokamy a ve vzduchu bylo cítit prchavé kouzlo Vánoc. Času, kdy se plní přání všem, kdo věří, malým i velkým. A on už věřil.