Ve znamení koně, 1. část

Ahoj přátelé, dlouho jsem se tu neukázal, ale znáte to. Konec roku, povinnosti v práci a ve škole… Dnes to ale napravím. A jelikož poslední dobou tu byly spíš osobnější příspěvky, rozhodl jsem se zase napsat nějakou tu povídku. Tentokrát ve stylu pony hrátek. Tak snad se vám bude líbit. :)


Začalo to vlastně nevinně, když ho kamarádka Monika pozvala na víkend na ranči kamsi do jižních Čech. Koně, krásná příroda, klid a jen oni dva. Parné léto slibovalo tu pravou romantiku. Kdo by odolal? Líbila se mu už delší čas a on věřil, že tohle bude šance, kterou musí využít. Konečně. Kdyby jen tušil…

Když se probudil, bolela ho hlava a stál v dřevěné boudě. Až po chvíli si uvědomil, že je nahý, jen s masivním koženým postrojem na těle, který se docela nepříjemně zařezával do těla při každém pohybu. K tomu nekontrolovatelně slintal přes udidlo, které mě v hubě. Byl sám. A vlastně nebyl. Společnost mu dělal statný hnědák s krásnou lesklou srstí. Mlčky se na něj díval velkýma očima, a kdo ví, co si asi říkal. A tak tu stáli a čekali.

Nevěděl, jak dlouho, ale zdálo se to nekonečné. Až po nějaké době konečně zachrastil řetěz, petlice se odsunula a otevřená vrata vpustila svěží vzduch s vůní čerstvě posekané louky. A také světlo, které ho na chvíli oslnilo. Vešla Monika. Černé vlasy skrývala hladká sametová přilba a bílé rajtky obtahovaly pevný kulatý zadeček. Pohrávala si s krátkým bičíkem v rukou a usmívala se. Vypadala úžasně. A blížila se pomalu k němu.

„Tak co, ty můj hřebče, těšíš se?“

Roman by rád oponoval, ale jen cosi zamumlal přes tu gumovou nahořklou věc v ústech. Prve ji zkoušel vytlačit a vyplivnout, ale ani přes všechno snažení se nepovedlo. Kožené pásky držely udidlo na místě a nepovolily ani o centimetr. Mumlal, slintal, a to bylo vše.

„A pak že to nejde bez keců! Slíbila jsem ti projížďky, viď? Tak se trochu projedeme. Venku je krásně, a přece nebudeš celý den zavřený v téhle zatuchlé boudě,“ řekla a odvázala otěže, které ho držely u kovového oka vsazeného do kamenné zdi. Pomalu ho vedla k otevřeným dveřím, kde se zastavili. Podívala se mu zpříma do očí. Mlčky. Nebylo třeba nic říkat, už tak ho měla přesně tam, kde chtěla. Bezbranného, nejistého. Prohlížela si ho a její oči pálily jako rozžhavená ocel pohrabáče. Nevěděl, zda pohled opětovat, či raději ne. Ucukl a zahleděl se do země.

Smála se jeho studu.

„Snad by ses nestyděl? Takovej pěknej koníček. Jen tě musíme trochu vycepovat. Ale potom… No však uvidíš sám. Brzy!“

Přivřela oči a zasnila se v úsměvu, který odhalil bělostné zuby. Byla opravdu neskutečná. Ale takhle si to nepředstavoval. Těšil se na vyjížďky na koních panenskou krajinou. S ní. Že se sám stane koněm, to by ho nenapadlo ani v nejdivočejších snech. A přesto právě to se dělo. Byl kůň. V postroji z kožených řemínků a s udidlem. Teď a tady. Jeho ego mu říkalo, že musí utéct. Nějak se z téhle situace dostat. Ale podvědomí je mrcha, která skrývá spoustu zapomenutých sfér bytí. Touhy, vášně, vzpomínky, vše, co lidé z běžného vědomí vytěsnili. A teď se dralo na povrch. Bál se. Rozum se vzpouzel snaze pochopit, co se děje. A přesto mu něco našeptávalo, že chce víc. Cosi ho na celé té zvláštní situaci vzrušovalo.

Neušlo jí to.

„Tak šup šup,“ popohnala ho bičíkem, až zakvíkal. Prošli dveřmi a až teď Roman pochopil, kde je. Kam oko dohlédlo, viděl jen louku a v dálce vrcholky lesa. Jinak nic. Nádherný přírodní ráj bez stopy civilizace. Hned záhy mu ale také došlo, co to znamená pro něj. Totiž nulovou šanci na záchranu. Kam by šel? Na koho by se obrátil pro pomoc? Vždyť tu nebylo nic a nikdo. Město, policejní stanice, nádraží s orezlými kolejemi klikatícími se krajinou, odkud by mohl čekat dopravu pryč. Nic. A nejspíš ani signál, uvažoval nahlas. No jo! Kde vlastně skončil můj mobil a doklady, ptal se sám sebe. Netušil. Jedno ale věděl. Tohle bude hodně zvláštní pobyt.

Pokračování příště :)

A ještě si dovolím malou prosbu. Jelikož akorát píšu bakalářku, potřebuju nasbírat dostatečný počet vyplněných dotazníků na téma vzdělávání se, hlavně v souvislosti v zaměstnáním. Vím, že dotazníky jsou obecně otrava a že zrovna tady to asi nikoho moc nezajímá, ale zkusím to. Takže pokud mi chcete pomoct, budu vám velmi vděčný. Dotazník je samozřejmě anonymní a nezabere vám víc než pár minut. Odkaz najdete níže. Tak díky předem všem a brzy ahoj. :)

Přejít na dotazník

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *