Tahle báseň už je pěkně fousatá, neb jsem jí napsal pro svou tehdejší přítelkyni někdy kolem roku 2007. Není to žádné veledílo, ale třeba se někomu bude líbit:)
Ležíš tiše na posteli,
já ti hladím vlásky,
za tvými zády připravuji
svorky, důtky, provázky.
Lehce sténáš, oddychuješ,
vzrušení ti brní tělem,
já ti v klidu jemně mažu,
tvůj zadeček gelem.
Kolík mizí ve tvé dírce,
jak tam zajel, vyjekla`s,
nenechám se vyvést z míry
a už sahám pro provaz.
Zlehka chytím tvoje ruce,
krásné, štíhlé, bělostné,
spoutal jsem je pevně k sobě,
uniklo „ách“ radostné.
Kotníky ti ovíjím,
ještě uzel utáhnout,
teď jsi celá v mojí moci
a nemůžeš se ani hnout.
Už jen jedna věc ti chybí,
maličkost, co ticho dělá,
zkrátka aby svoje ústa
zacpaná si měla.
Beru roubík z černé gumy,
poslušně je otvíráš,
rychlý pohyb a jsi němá,
slastně oči přivíráš.
Ještě kuklu by to chtělo,
beru jednu do rukou,
navléknu ji na tvou hlavu
a obklopím tě černou tmou.
Nevidíš nic, neslyšíš,
v ústech jen chuť roubíku,
po chvilce dlouhé jako věčnost
štípne rána bičíku.
Celá hoříš jako v ohni,
zevnitř touha, zvnějšku bič,
chceš uhýbat, avšak pouta
nedovolí utéct pryč.
Najednou se všechno ztrácí,
z krásného snu procitáš,
v šoku ale na zadečku
modřiny si počítáš:)